Psal se jedenáctý duben roku 2016 našeho letopočtu, šest hodin čtyřicet pět minut ráno a můj budík mě upozornil, že je čas vstávat. Tiše jsem mechanický určovač času proklel a vstal. Ten den jsem měl lepší náladu než jindy, neboť jsme místo ve škole měli sedět v autobusu, který nás odveze na třídenní pobyt na zámku Štiřín.

Na tuto událost se celá třída těšila již od loňského jara, neboť tehdy jsme se dozvěděli, že jsme zmíněný výlet vyhráli – díky schopnostem jedné naší spolužačky, která naši školu a naši třídu skvěle reprezentovala v soutěži pořádané redakcí časopisu Výlety současnosti.
Když jsem konečně dorazil do školy, bylo zhruba půl osmé, zbývala tedy hodina a čtvrt do odjezdu. Předvídaje tuto časovou prodlevu, usídlil jsem se pohodlně u topení, přikryl se bundou, složil hlavu na polštář z batohu a jal se dospávat, neboť jsem v sobě měl jen asi čtyři hodiny spánku a tělo se dovolávalo svých práv. V čas odjezdu jsem tedy už relativně odpočatý stál před školou a čekal na autobus. O patnáct minut později už jsem se rozvaloval na dvousedačce v autobusu a dále doháněl probdělou noc. Mezitím se spolužáci kochali krajinou, rozebírali program či pouštěli hudbu a vesele štěbetali. Bylo zřejmé, že odpočinek od školních povinností uvítali všichni.
Když jsme kolem desáté dorazili, přivítal nás zámecký komplex v průčelí s pozoruhodně stavěným domem Atis, který zastával roli restaurantu, wellness centra a druhotné recepce. Celá stavba byla zbudována velmi pozoruhodným způsobem, avšak názory na její tvar se různily. Někdo tvrdil, že je to stavba sice hezká, ale poněkud „přeplácaná“, další byl toho názoru, že mu připadá, jako by se podpůrná konstrukce během stavby tak nějak „roztekla“. To už ale přicházel mladý muž, který se nám představil jako David, a začal rozdávat klíče od pokojů. Mně bylo přiděleno číslo 411. Poté jsme vyslechli přednášku o tom, jak fungují zámky na pokojích, že musíme mít klíče stále s sebou, neboť jinak si neotevřeme ani vstupní dveře do budovy, že na každém pokoji je minibar s alkoholickými nápoji, jehož sebemenší využití bude vynuceně uhrazeno a zároveň potrestáno, neboť jsme na školní akci . Odebral jsem se tedy do svého pokoje, který se nacházel na konci jedné ze tří chodeb, a hned po vstupu jsem byl příjemně překvapen. Hotelová služba nechala na každém ze dvou polštářů čokoládový bonbon značky Lindt, jenž jsem neprodleně zkonzumoval. Po rychlé úvaze jsem snědl i bonbon druhý, neboť žila naděje, že se můj spolubydlící, kterého schvátil den před odjezdem alergický záchvat, možná uzdraví a přijede za námi později.To už však nastal čas vydat se autobusem do pivovaru Kozel, který byl prvním místem, kam během výletu směřovaly naše kroky.
Kozel se nám líbil všem, i když nám pedagogický dozor bohužel nepovolil ochutnávky, ačkoli jsme třikrát prosili a poukazovali na skutečnost, že některým z nás již bylo osmnáct, a slibovali, že to nikomu neřekneme. Pivo jsme tedy neokusili, dozvěděli jsme se alespoň, jak se onen věhlasný mok z tohoto pivovaru vyrábí, z čeho, kde, jak často, v jakém množství, jak se vyváží a kam se vyváží – čili velmi zajímavé informace. Někteří spolužáci ale i během výkladu přesto toužebně pozorovali řady sudů a lahví, které opouštěly na výrobních pásech budovu. Když byla prohlídka u konce, čekal nás návrat do našeho přechodného domova. Bohužel jsme se měli vracet pěšky, což nikomu na náladě nepřidalo. Rozhodli jsme se proto s několika spolužáky, že v zájmu všech výpravu povedeme a zdárně nás všechny dostaneme zpět do hotelu. Uzavřeli jsme nepsanou dohodu, že se nebudeme dívat do mapy, ať už papírové či elektronické. Brzy jsme ale začali litovat. Na začátku jsme se drželi vyznačené turistické stezky, která nás však brzy zavedla do lesa. Trochu jsme znejistěli, neboť autobus se dokázal lesům při cestě tam vyvarovat. Věděli jsme však, že se máme napojit na cestu určenou zelenou turistickou značkou, a proto jsme jsem kráčeli neochvějně dál. Bohužel jsme při tom asi o čtyřicet metrů minuli původní pěšinu, která vedla přímo k zámku. Následoval pochod po pahorcích, skrze lesy, vsi a podél rybníků. Spolužáci si stěžovali na atrofující stehna, jeden dokonce tvrdil, že vidí, jak se mu před očima ztenčují. Nebylo však cesty zpět. Když jsme se konečně dopotáceli k ceduli s nápisem Štiřín, vítězoslavně jsme ukázali všem posměváčkům, že mužský orientační cit je bezchybný. Když nám David sdělil, že jsme si cestu nastavili o asi šest kilometrů, odbyli jsme ho slovy, že jsme vzali třídu na procházku po okolí, drželi se přesně jím daných instrukcí (nejdříve jít po modré, pak po zelené a znovu po modré) a koneckonců stejně nemáme až do večeře nějaký jiný program. Zakroutil hlavou a nechal nás dojít posledních pár desítek metrů k hotelu.
Při návratu do pokoje jsem si všiml hotelového dotazníku a ihned jsem se jal ho vyplnit. Při vyplňování okénka 'Číslo pokoje' jsem lehce znejistěl, ale hned jsem vytáhl klíč z kapsy, přečetl si číslo a položil jej na stůl. Po dopsání jsem odložil tužku, přezul se do bačkor a vyrazil zjistit, kde kdo bydlí. V momentě, kdy se zabouchly dveře, prostoupila mnou panika. Opatrně jsem začal procházet kapsy, ale ani jedna neobsahovala to, co jsem hledal. Zkusil jsem vzít za kliku, ale marně. Klíč zůstal na pokoji. Byl jsem tedy zamčen na chodbě, pouze v kalhotách, v triku a v pantoflích. Našel jsem ale dva kamarády a nastínil jim situaci. Když se dosmáli, souhlasili s tím, že půjdou se mnou, abych se případně mohl vrátit alespoň do budovy. Když se mi podařilo zburcovat dostatek odvahy a zeptat se jednoho z kuchařů, co bych měl dělat v takovéto situaci, poslal mě na zámeckou recepci. Přerázoval jsem tedy ve svých pantoflích dvůr i štěrkovou cestičku a vstoupil na zámek. Paní recepční si vyslechla mou prosbu a poslala se mnou muže v rudé uniformě. Ten mě ujistil, že nejsem první ani poslední, koho postihlo podobné neštěstí, a otevřel mi dveře jak do budovy, tak do pokoje. Krize tedy byla zažehnána. Zbytek čekání na jídlo jsem strávil procházkou po zámecké zahradě. Večeře byla výborná a po další procházce zahradou, tentokrát však ve tmě, a po krátkém posezení se spolužáky jsem se pozdě večer odebral na pokoj.
Druhý den začal o něco hůře než ten první. Vstával jsem o pět minut dříve než předchozího dne, rychle se oblékl, na recepci vyzvedl snídaňový balíček a nechal se spolu s jedním souputníkem odvézt do Prahy, kde se konalo krajské kolo matematické olympiády. Tam jsme namáhali unavené mozkové závity, zatímco ostatní se nechali provádět po zahradě renomovaným doktorem Větvičkou. Nu což. Když jsme dorazili zpět, právě naši kamarádi odcházeli na rychlokurz golfu. Nemohli jsme se k nim ale v tuto chvíli připojit, neboť nás čekal opožděný oběd. Po vynikajícím mase s rýží jsme se tedy odebrali za svými vrstevníky. Golf byl právě tak záživný jako přímé přenosy golfových zápasů a ještě jsem si natáhl záda. Je ovšem fakt, že když se k míčku postavil instruktor, který v osmi letech přestřelil nedaleký rybník na délku, a vzal do ruky hůl určenou k prvním (a tedy nejdelším) odpalům, tajil se mi dech, zatímco jsem se marně pokoušel sledovat míček v letu. K večeři byly řízky s brambory a citronem,což byla opět delikatesa. Po večeři nás čekala rychlá přednáška Kristýny Vítkové, osmnáctileté závodnice v motokrosu. Po přednášce jsme dostali trička, v nichž jsme se na místě vyfotili. Příjemný večer jsme pak zakončili tentokrát kratším posezením, neboť už jsme byli velmi znaveni a chtělo se nám spát. Dokonce i já jsem dokázal usnout před půlnocí, neboť dvě probdělé noci v kombinaci s čtyřmi hodinami neustálého promýšlení matematických úloh si také vyžádaly svou daň.
Ráno jsem vstal osvěžen a připraven na další výzvy. A že jich ten den nemělo být málo, neboť nás čekal osmikilometrový pochod na zámek Berchtold. Po vydatné snídani jsem si zabalil, uklidil, pokusil se ustlat a po odevzdání kufru řidiči autobusu a klíčů Davidovi jsem zaujal své místo na špici pochodu a vyrazil spolu se dvěma kumpány. Cesta rychle utíkala, neboť jsme poslouchali hudbu zprostředkovanou bezdrátovým reproduktorem schovaným v batohu jednoho z kolegů a vyprávěli si zábavné i poučné příběhy z našeho života. Když jsme opět zabloudili, David nás ujistil, že zámek je nedaleko.
Po další čtvrthodině chůze jsme konečně stanuli před zámkem Berchtold a shledali, že „ujde“. Bohužel nám zde bylo sděleno, že zámek je zavřený, a proto se prohlídka logicky konat nemůže. Uvolněný čas jsme strávili prohlídkou zámecké zahrady a vyplňováním dotazníkové karty pro dětské návštěvníky. Jsem na sebe pyšný, neboť jsem nevěděl jen čtyři otázky z deseti, a i ty za nás vyřešil internet. Po následujícím krátkém turnaji ve fotbalgolfu jsme se tedy konečně rozhodli vydat domů.
Dorazili jsme o chvíli dříve, než bylo původně plánováno, ale jak jsme se rozcházeli od autobusu, věděli jsme, že na tento výlet budeme ještě dlouho s úsměvem vzpomínat. Já určitě.

Martin Divíšek, sexta Gymnázia Václava Beneše Třebízského ve Slaném

Fotografie z akce naleznete ZDE